Sovietska invázia do Československa v roku 1968 bola dohodnutá s Američanmi - potlačenie Pražskej jari vyhovovalo aj im. Dnes to nie je iné

Bezpečnostný analytik Jan Schneider komentoval inváziu vojsk Varšavskej zmluvy do Československa. Podľa neho ich dnešná interpretácia často neodráža to, čo sa v skutočnosti pred päťdesiatimi dvoma rokmi na území Československa stalo.

Schneider pripomína, že v roku 1968 bolo Československo jednou z mála stredoeurópskych krajín, kde neboli umiestnené žiadne zahraničné vojská. Ak by sovietske vojská mohli zostať na československom území po vojenských cvičeniach Varšavskej zmluvy, k násilnej invázii v roku 1968 by možno nikdy nedošlo. Rozmiestnenie sovietskych vojsk v Československu malo byť súčasťou vyrovnania taktických pozícií medzi NATO a východným blokom

"Ako jasne ukázali sovietsko-americké rokovania v Glassboro v roku 1967 - zrejme práve vyrovnanie taktických pozícií oboch vojenských blokov bolo podmienkou pre ďalšie rozhovory o strategickom jadrovom odzbrojení, ktoré potom pokračovali bez ohľadu na rozhorčenie z okupácie Československa a vyvrcholili zmluvou SALT I v roku 1972. Pobúrenie vyvolal skôr spôsob realizácie než samotná skutočnosť. Bolo to zjavne dohodnuté," hovorí odborník.

Túto skutočnosť potvrdzujú aj slová vtedy vplyvného amerického diplomata Henryho Kissingera, ktorý uviedol tri dôvody, prečo sa Washington rozhodol nezasahovať do vnútornej roztržky vo východnom bloku. Prvým bolo, že Američania sa držali zásady vzájomného nezasahovania do sféry vplyvu druhej strany, ktorá vyplývala z Jaltskej dohody.

Druhým dôvodom bolo, že vtedajší americký prezident Lyndon Johnson nechcel, aby tento konflikt zmaril jadrové rokovania medzi Moskvou a Washingtonom. Spomínané vyrovnanie polohy vojsk dalo Moskve viac sebavedomia na jadrové dohody.

Do tretice: prípadný úspech reformy v Československu by v konečnom dôsledku nebol vítaným výsledkom ani pre sovietske vedenie, ale ani pre tvorcov politiky USA. Američania si vôbec  neželali, aby Pražská jar "zvíťazila" a ukázala prednosti "socializmu s ľudskou tvárou". Naopak, pre Američanov bolo dôležité, aby socializmus neprejavil žiadne svoje kvality proti kapitalizmu - píše Schneider s odkazom na Kissingerove slová.

 

Súčasnosť

V tomto rozbore situácie Československo 1968 máme analógiu aj s Ukrajinou 2022. Rusko zas nedokázalo politickými prostriedkami udržať pod kontrolou oblasť, ktorá patrí do jeho sféry vplyvu.

Tu si treba uvedomiť, že Amerika nie je jednoliata. Samozrejme na nižšej úrovni platí zbesnený antirusizmus a ich konečným cielom je rozbitie Ruska. Ale stále môžeme predpokladať vyššiu vrstvu, romýšlajúcu strategicky a vediacu, že sa dobytie Ruska nepodarí ani vojensky, ani ekonomicky. 

Na strategickej úrovni je rozbité nevyrovnané Rusko skutočnou hrozbou pre Ameriku. Radikálna a nestabilná Ukrajina je súčasť tohto problému. Kyjev sa stával čoraz viac extrémny, nepoznal mieru, neuznával už ani kontrolu Bruselom, či Amerikou. Jeho pohrávanie sa s nacionalistickými ideológiami z čias vojny začal byť tŕňom v oku aj v sionistických kruhoch.

Pred veľkám útokom sa Rusko muselo sondovať reakcie, či nedôjde náhodou k nejakému najhoršiemu skratkovitému jednaniu, napríklad zo strany Poliakov. Rusi si museli zistiť, či USA ustrážia NATO v nejakých mierach - a ten sľub povedzme dostali. Aj preto Západ pomerne presne vopred vedel, že dôjde k invázii ruských vojsk na Ukrajinu.

Veľmoci robia všetky vážne veci po vzájomnom odsúhlasení. Tak, ako je v OSN oficiálne Bezpečnostná rada, zložená hlavne z veľmocí, ktorá schvaluje závažné akcie, tak to funguje neoficiálne mimo OSN. RUsi určite konzultovali s Čínou, a vlastne s ňou sa pripravili na ekonomickú sankciovú vojnu, ktorú prirodzene predpokladali.

Nepíšem to pre presadenie názoru, že za všetkým dianím vo svete je ťažko  a presne naplánovaná konšpirácia. To nie, všetky tieto vzájomné si porozumenia na báze spoločných cieľov sú dosť všeobecné a občas sa svojím nie dosť jasnozrivým tvorcom vymknú z rúk.

Píšem to pre to, aby sa prestal robiť z diania na Ukrajine nejaký divoký absurdný čin, ktorý nemá vysvetlenie a vôbec nie je pod kontrolou.  Naopak, je to celkom logický záver predošlého vývoja. A keď ti podstatní Američania v zákulisí rozhodnú, tak sa Kyjev povedzme zrazu prestane hrať na vojačikov.

 

Nejednotná Amerika?

Je možno sa na to pozrieť aj tak, že Majdan bola jedna revolúcia príliš. Že príliš aktívna nižšia časť amerického režimu rozdýchali niečo, čo nemalo byť. A keď to Moskva osem rokov slušne reklamovala u hlbších vládcov diania, nepomohlo. Možno že aj chceli, ale proste sa stáva, že mocní nezvládnu prílišnú snahu podriadených. Zvlášť, ak je ovládanie kryptokratické, neviditeľné a nepriame, ako je to v americkom režime.

Proste to niektorým naivným kruhom USA vybuchlo pod rukami, podcenili fanatizmus Ukrajincov.

 

War is enough

Ale treba si pripomenúť, že riešenie pomocou vojny proste Amerike vyhovuje. Ak mala radikalizácia Kyjeva nejaký ciel, tak to bolo rozpútanie vojenského konfliktu. Hlavne preto, aby bol. To je podstatné.

Dokonca keď sa pozriete na konkrétne zábery z "bojov", vidíte tam typicky nejaké delo, ktoré striela - asi nik nevie, prečo a kam. A to je tak všetko.  Už týždne sa nepohybujú fronty - chápem, že je ruské vojsko oslabené a vyčkáva, ale aj tak je ich pasivita až neobvyklá. Špeciálna operácia simulujúca vojnu, vrteti psem pomocou skutočných vojsk?

 

A tak my všetci hľadíme do lavóra Ukrajiny a snažíme sa predvídať, ako to tam bude krúžiť. Väčšina je "zhrozená agresiou", menšina zas sa obáva o prestíž Ruska. V skutočnosti ale žaba, ktorá je varená, sme práve my sami.

Recept je jasný:

keď Rusko bude prikladať do Ukrajiny, Európa sa úplne uvarí a bude sa dať ľahko skonzumovať.

 

 



0
Muki67

Zaujímavý postreh do duše Ukrajincov

Text Alexandra Gontara který by neměl zapadnout:

Ukrajinec by měl být zděšen sám sebou: etika denacifikace

Následující řádky jsem napsal v roce 2014. Nejsou věnovány národním praporům a ne kyjevským politikům. Věnují se obyčejnému průměrnému Ukrajinci Tarasovi, který po dalším dělostřeleckém úderu na Gorlovku pištěl slastí, tiskl nadávky na zmrzačené doněcké děti s prasečími kopyty, třásl se vzrušením při prohlížení fotografie dětí umučených k smrti v Domě odborů. Už tehdy bylo jasné, že denacifikace je nevyhnutelná a dotkne se mimo jiné i takového Tarase.

Teze, že chudáci Ukrajinci jsou zajati fašistickou juntou a stačí tuto juntu svrhnout a všichni budou znovu žít na dobré jednotné Ukrajině, je lež. Všechny mé zkušenosti z komunikace s obyvateli podporujícími režim ukazují, že jej podporují naprosto vědomě. Nejsou to naivní oběti, podvedené cynickými politiky. Jsou to chladnokrevní darebáci, kteří si jsou dobře vědomi toho, co jejich zbožňovaná vláda dělá u nás, na Donbasu.

Vědí, že ukrajinská armáda ostřelovala obytné oblasti a zabíjela děti. Vědí o humanitární blokádě, o represích disidentů, o nacismu a mučírnách dobrovolnických praporů.

Jsme pro ně ne-lidé, vata. Mnoho z nich otevřeně říká, že bychom měli být zničeni spolu s našimi dětmi.

Genocidu podporovali textovými zprávami do „ATO“, dobrovolnickými aktivitami, vykrádáním sousedů… A vy navrhujete, abychom těmto lidem všechno odpustili? Předstírat, že šlo o masivní, nešťastné nedorozumění? Nemyslím si.

Myslím, že ukrajinský laik by měl být potrestán. Přísněji než Němci byli trestáni za přivedení nacistů k moci. Němci nevěděli o nadcházejícím holocaustu, ale tito lidé už vědí všechno.

Vědí, co banderovci udělali, a přesto vztyčují banderovské vlajky. Tím přebírají odpovědnost za volyňská zvěrstva. Vědí, jak Němci používali plynové komory, ale rozhazují rukama v nacistických pozdravech, nechají se tetovat runami SS. Přebírají tak odpovědnost za holocaust a Babí Jar.

Dá se to odpustit? Nestačí odpustit. Je potřeba to denacifikovat.

Ukrajinský lid je dav infantilních degenerátů s emoční inteligencí pětiletého dítěte a empatií Čikatila. Pokud s nimi chceme žít bok po boku, musíme nejprve vrátit jejich mozek na místo. Pouze silné emocionální otřesy mohou Ukrajincům vrátit lidský vzhled.

Musí na vlastní kůži zažít vše, co jsme zažili my. Ostřelování, hvizd granátů nad hlavou, život ve sklepích.

Ne, nemusíte nikoho zabíjet, ale pár balíčků Gradů přes opuštěnou pustinu, týdenní odstávka vody a elektřiny a dopravní blokáda obleženého města pomohou přivést Ukrajince k rozumu.

A pak vyhlazení celého tvrdohlavého nacionalistického živlu. Všechny tyto banderovské organizace a propagandisty. Ukázkový tribunál nad ukrajinskými novináři (nemluvím o politicích – to je samozřejmé). Šibenice na Majdanu s online vysíláním na všech kanálech. A pořádně snobsky, jak to Ukrajinci milují… S hudbou a osvětlením.

No a pak rehabilitace laika stejnou metodou, jakou z něj současná vláda udělala prase – televizí. Ukrajinec miluje televizi, hltavě jí vše, čím ho krmí z obrazovky. Ukazujte mu 24 hodin denně videa zkázy, lidské smrti a utrpení od roku 2014. To vše proložené historkami o popravě dalšího banderovského novináře, politika či „pravoseka“*, ideologů a pachatelů výše popsaných zločinů.

Ukrajinský obyvatel musí nejprve pocítit hrůzu z toho, co jeho vláda provedla, pak vinu a vlastní spoluúčast a následně směs strachu a vděčnosti za to, že odsouzený na videu není on ani jeho příbuzný. Nelze spoléhat na intelekt Ukrajince, je třeba spoléhat na emoce. Ukromédia dokázala, že tato metoda je nejúčinnější. Takže léčit podobné podobným.

Nu a samozřejmě je třeba zbavit občanských práv tu část obyvatel Ukrajiny, která tento režim aktivně podporovala – účastnila se všemožných pochodňových průvodů, dobrovolně se hlásila, lustrovala, donášela, podněcovala k nenávisti a vyzývala k násilí na sociálních sítích.

Ti nejaktivnější mají být posláni do pracovních táborů, aby vlastníma rukama napravili škody na Donbasu a usadili lidi, kteří přišli o domovy ve svých bytech.

Ukrajinec musí být zděšen sám ze sebe. Uvědomit si svou vlastní vinu. Musí být tak emocionálně otřesený, že po mnoho dalších generací nebude mít chuť udělat něco podobného, ​​co se dělo na Donbasu, v Oděse, v Kyjevě.

Musíme Ukrajincům vštípit komplex viny na genetické úrovni. A teprve potom s nimi budeme moci žít bok po boku a chodit po stejných ulicích.

P.S. Ano, ne všichni jsou takoví. Nedotkne se to těch, kteří sympatizují s Donbasem. V nejhorším případě budou sedět pár nocí ve sklepě. Ale z nich se následně vytvoří nová národní elita. To jsou naši lidé a my je osvobodíme.

Norman

hej, je to čoraz viac evidentné, že najpodstatnejšia časť motivácie tohto stavu je pomsta.
Rusi chcú odčiniť poníženie, ktorému boli podriadení, a váhavosť, ktorú mali.

Žiaľ, bratrovražedný boj naozaj nie je dobrá cesta. Ako v roku 1914, keď ktosi rozoštval Európske národy do bratrovražednej vojny, ktorá trvala 30 rokov, tak v roku 2014 začína podobný proces.
Po sto rokoch a skúsenostiach sa stále nepoučili.

A ten rozoštvávač je dnes úplne viditeľný, otvorene dodáva Ukrajincom zbrane a bude bojovať až do posledného Ukrajinca. Nebudem hodnotiť, akí všemožní sú Ukrajinci, ale podstatné je, že sú proste politicky sprostí. Podobne, ako samotní Rusi.
A úplne rovnako ako Slováci.

Som roky spomínal, že od Moskvy nemôžeme čakať žiadnu pomoc, lebo si nevie poradiť ani len s Kyjevom. To zatiaľ stále platí, ba je ešte horšie, lebo to nevedia urobiť ani zbraňami. Zatiaľ.

"Musíme Ukrajincům vštípit komplex viny na genetické úrovni. A teprve potom s nimi budeme moci žít bok po boku a chodit po stejných ulicích."
To znamená, že z nich spravia Rusov? To je ruský ideál, komplex viny?
Alebo ten Gontar nie je Rus? Ten text pripomína Ilju Erenburga.